Minulý týden jsem byla na divadelním představení Žítkovské bohyně, které do Opavy přivezlo Městské divadlo Zlín v rámci festivalu Bezručova Opava.
Knihu od Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně jsem četla docela nedávno a příběh o silných ženách ze zapomenutého kouta naší republiky – z oblasti Bílých Karpat na mě silně zapůsobil. Proto jsem od divadelního zpracování měla docela velká očekávání a hlavně jsem byla hodně zvědavá, jak režiséři hru pojmou, protože kniha (která se stala scénářem hry) je z velké části založena na přepisech a výpisech z úřednických a jiných svazků.
Mé očekávání se splnilo, možná i předčilo nějaké představy a názory. Celé představení trvalo cca 3 a půl hodiny i s přestávkou a nebylo chvíle, kdybych se nudila. Byla jsem napjatá od začátku až do konce a zcela vtažena do dramatického děje.
Nebudu tu dopodrobna popisovat děj hry, jen bych chtěla vyzdvihnout některé okamžiky a momenty. To, že ve hře je popisován osud několika žen – bohyní – žijících na československém pomezí, které byly proslulé pro svou magickou moc a schopnost léčit, je známé. To, že je představitelé různých režimů pronásledovali a snažili se je odstranit, už méně. Jak bohyně tuto schopnost získávaly a předávaly si ji z generace na generaci a proč se jich vládnoucí garnitury obávaly, to ať už si každý přečte (uvidí) sám.
Hlavní hrdinku Doru hrála celkem nenápadná herečka Hana Briešťanská, která mě svým silným výkonem uchvátila – hlavně v závěru hry, kdy její postava naprosto vygradovala ve výbuchu emocí a fyzických sil. Její výkon byl naprosto přesvědčivý a úžasný. Stejně jako výkony dalších hereček – bohyní, které vypadaly jakoby ještě před hodinou seděly ve svojí chaloupce v Moravských Kopanicích a na lusknutí prstů se ocitly uprostřed našeho světa. Tímto chci vyzdvihnout dokonalé kostýmy a scénu, které dokreslovaly prostředí moravské vesnice, její náladu a atmosféru.
S bohyněmi se během příběhu Dora retrospektivně setkávala, aby pochopila, odkud pochází, proč je taková jaká je a taky to, že osudu neunikne. Jak postupně získávala informace o životě své tety v dokumentech v archívu, dozvídala se další a další jména bohyní a postupně se s nimi někde v mezičase potkávala. Skládala tak dohromady informace o svém původu, o rodině, o společenství bohyní a vytvářela tak jakousi mozaiku svého osudu. Došla ke zjištění, že každá bohyně zemřela za tragických či podivných okolností. Doře se tedy nabízí otázka: Je tedy i ona tou bohyní a zemře tragickou smrtí? Ona přece „nebohuje“, nesbírá „zeliny“ a ani ji k tomuto „řemeslu“ nic netáhne. Ale přesto nedokáže opustit myšlenku, že by tomu tak mohlo být.
Jak to dopadlo vám neprozradím, nechci vám ukrást ten prožitek, až půjdete na představení do divadla nebo až sáhnete po této knize..
Kromě jiných výkonů nemohu opomenout i výkon herce Jana Leflíka, který hrál mentálně postiženého bratra Dory a který byl během hry spíše na okraji děje, ale v závěru vstoupil do popředí a to s takovou razancí, že mi běhal mráz po zádech.
Závěrečná scéna byla opravdu dramatická a emočně vypjatá, tajemnou atmosféru – jako po celou dobu představení – dokreslovaly hořící svíčky v popředí jeviště. Dora pochopila, kdo je, odkud přišla a proč je na tomto světě. Je konečně šťastná a smířená, ocitá se v náručí milované osoby. Kruh Dořina osudu se uzavřel, poslední svíčka na jevišti zhasla ..
Tečou mi slzy a mám co dělat, abych to rozdýchala. Odcházím z divadla plna emocí a téměř nejsem schopna slov.
Děkuji, zase mám nadlouho o čem přemýšlet.
Více informací o hře si můžete přečíst na webu Městského divadla Zlín
Comments are disabled